Když se dnes ohlédnu za posledními lety, mám obrovskou radost z toho, kam se zámeček ve Starých Ždánicích posunul. Místo, které před 10 lety bojovalo s chátráním a nejistou budoucností, se postupně stalo vyhledávaným turistickým cílem i kulturním centrem, kam dnes přijíždějí lidé z celé republiky. Návštěvnost zámečku každoročně výrazně roste. Zatímco předloni nás navštívilo 470 lidí, vloni už to bylo 1235 návštěvníků a letos překročíme hranici 1500 lidí. Návštěvníci jezdi z okolí Prahy, Brna, Plzně, Ústí nad Labem a dalších vzdálených míst. Často slyším, že si lidé udělali výlet přes půl republiky jen proto, aby zámeček viděli.

Letošní jarní sezóna byla mimořádně bohatá. Zahájili jsme ji koncertem legendárního dua Kamélie, které připomnělo éru osmdesátých let. Velký zájem byl také o cestovatelskou přednášku Slávka Krále o Japonsku. Návštěvníci si užili degustační večer vín, velikonoční prohlídky či koncert uskupení Two Voices. Mimořádný úspěch zaznamenal večer s Alešem Cibulkou, který se k nám v červenci vrátí znovu. Skvělý byl také závěrečný večer s Ivo Šmoldasem. Velmi osobní událostí pro mě bylo také letošní čtyřicáté jubileum, které jsem oslavil společně s diváky a vznikl z toho nádherný čtyřhodinový večer se Zuzanou Bubílkovou, Leonou Šenkovou a mým klavíristou. Kulturní akce jsou u nás většinou vyprodané měsíce dopředu, přeci jen nabízíme unikátní komorní prostředí. Velmi mě těší i to, že si cestu k nám nachází stále více místních obyvatel.

Ani další měsíce nebudou o nic méně zajímavé. V srpnu se uskuteční koncert Luboše Pospíšila. Po prázdninách nás čeká koncert operní pěvkyně se slavnými áriemi, koncert na panovu flétnu, nevšední šansonový večer „Není chanson jako šanson“ a také společné setkání s mistrem Janem Přeučilem, kterého u nás milujeme a jeho Evičkou Hruškovou. Během adventních nedělí se mohou návštěvníci těšit na tradiční Duo Milski a filmové melodie, koncert legendární zpěvačky Milušky Voborníkové nebo vystoupení houslového virtuosa Jaroslava Svěceného.

Velký kus práce jsme odvedli také na samotném zámečku. Letos jsme dokončili přijímací salónek, ve kterém je k vidění sbírka originálních obrazů Maxe Švabinského. Dá se tedy říci, že interiér zámečku je dnes již kompletní. Pravda, chybí nám ještě kuchyně, ale ta nás v tuto chvíli tolik netrápí. Návštěvníci dnes mohou obdivovat místnosti vybavené dobovým starožitným nábytkem, originální šablonovitou výmalbu i řadu autentických předmětů. Díky přátelským vztahům s potomky mlynářského rodu Prokešů se nám podařilo získat další původní vybavení, které se na dnešním zámečku nebo v místním mlýně kdysi nacházelo.

Výrazně se proměnila také zahrada. Díky novým štěrkovým plochám získala jasnou strukturu, přibyly pískovcové sochy, krásná fontána a vysadili jsme desítky nových rostlin. Během celostátní akce Víkend otevřených zahrad ji navštívilo více než sto spokojených návštěvníků.

Stále častěji k nám přijíždějí také objednané skupiny a celé autobusy turistů. Velmi si vážím skvělé spolupráce se Staroždánickou hospůdkou. Šárka Jiroušková a Marek Bednář nám zajišťují občerstvení při kulturních akcích a objednané skupiny po prohlídce pokračují na oběd právě do místní hospody. Tato spolupráce funguje výborně a přináší užitek všem.

Protože je interiér prakticky dokončený, chceme se nyní více věnovat exteriéru. Vybudovali jsme nové vstupní schodiště, kde ještě přibudou velké pískovcové sloupy a vstupní stříška se štítem. V plánu jsou také nárožní výklenkové věžičky, oprava čelní fasády a letos bychom chtěli zahájit také rekonstrukci oplocení. Uvidíme, co vše se podaří uskutečnit. Naštěstí kolem sebe máme skvělé řemeslníky, spoustu dobré práce u nás provedl i Jirka Pavelka.

V obci působím už deset let. První roky byly velmi náročné. Byly chvíle, kdy do budovy jen teklo, díval jsem se propadlými stropy a střecha se bortila. Potom přišla dlouhá léta plná sbíječek, prachu a nekonečné práce. Přiznávám, že jsem občas litoval, do čeho jsem se to pustil. Naštěstí jsem poměrně tvrdohlavý člověk. Dnes mám obrovskou radost, že se podařilo vybudovat fungující zázrak, kam přijíždějí lidé z celé republiky.

Velkou oporou je mi moje rodina. K tomuto kraji mám navíc velmi hluboký osobní vztah. Moje přímá rodová linie se totiž v okolí Ždánic pohybuje již více než čtyři sta let. Před rokem 1800 žili moji předkové v nedaleké Rohoznici. Později se přesunuli přes Ždánice do sousedních Podůlšan a celé 19. století se po několik generací konaly rodinné svatby v místním ždánickém kostele sv. Václava, první doložená již v roce 1820. V Podůlšanech se narodil ještě můj dědeček a dodnes tam mám řadu příbuzných. Naše rodina byla tehdy velmi početná a v Podůlšanech vlastnila například zájezdní hostinec při hlavní silnici. Ve 20. století se rodina přesunula přes Pardubice do Opatovic nad Labem, kde jsem vyrůstal i já. Po dvou stech letech jsem tak rodinnou cestu symbolicky stočil zpět do Ždánic.

Také rodina z babiččiny strany je s tímto krajem úzce spjata. Po staletí žila ve Stéblové, kde provozovala velký zájezdní hostinec v budově stojící dodnes na samotě u železniční stanice. Dnes bohužel budova chátrá. Později se její rodina přestěhovala do Srchu, kde mám také příbuzné dodnes.

Tato krajina je pro mě proto skutečnou srdeční záležitostí. Ždánice jsou vlastně pomyslným středem mé rodné hroudy, se kterou je moje rodina spojena po dlouhá staletí. Doufám, že zde i já zanechám svou stopu – v podobě zachráněného sídla, které žije a přináší lidem radost.

Nathaniel Filip de Aras